Povšiml si, že jeden z jeho dělníků – byl to tesař – je nesmírně chudý a sotva uživí rodinu! Povšiml si, že chatrč, v níž muž žil se ženou a dětmi, se nezadržitelně rozpadá. Před zimou a poryvy deště jim už nemohla poskytnout úkryt. S tesařem a jeho rodinou nesmírně soucítil. A nakonec dostal nápad.
Jednoho rána si k sobě tesaře zavolal a přikázal mu: „Chci, abys mi postavil krásný dům,“ pravil. „Penězi na něm nešetři a na každou práci, kterou tam bude třeba udělat, sežeň jen ty nejlepší řemeslníky. Já se teď musím vydat na cesty a po nějakou dobu budu pryč. Přeju si ale, aby byl dům do mého návratu hotový.“
Tesaře potěšilo, že dostal takový úkol. Okamžitě se pustil do práce. Rozhodl se však – protože věděl, že bude pán pryč, že na zadané stavbě pořádně vydělá. A tak škudlil, kde se dalo, místo aby najímal ty nejvyhledávanější řemeslníky a kupoval jen ten nejkvalitnější materiál. Pán se to nikdy nedozví a on si může ponechat rozdíl a vydělat spoustu peněz pro sebe!
A tak postavili dům. Zvenku vypadal nádherně. Tesař však moc dobře věděl, že to není poctivá stavba. Střešní trámy nebyly pevné a nezapadaly do sebe zrovna přesně. Cihly na ni koupil druhořadé, takže se začnou co nevidět drolit. Tašky byly vyřazené zmetky z lomu. A na práci najal za mizernou mzdu nezkušené dělníky.
Pak se vrátil domů pán a vydal se na prohlídku domu. „Splnil jsem váš příkaz, pane,“ chlubil se tesař. „Použil jsem ty nejlepší materiály a zaměstnal špičkové řemeslníky.“
„To rád slyším,“ řekl mu pán. „Tady máš klíče. Ten dům teď patří tobě. Je to můj dar pro tebe a tvou rodinu. Kéž ti slouží jako útulný domov až do konce života!“
A v nadcházejících letech bylo tesaře často slyšet, jak si bručí pod vousy: „Vědět tak, že ten dům byl určený mně…!“
Převyprávěno podle lidového příběhu- z knihy Radost pro duši (Margaret Silfová),
převzato od: http://www.diksa.org/inspirace.htm#i37
