SETKÁNÍ S BOLESTÍ

 

V našich zeměpisných šířkách jsme dostatečně vybaveni klinikami pro léčbu bolesti. Zbavovat bolesti je největší počin medicíny. Ten, kdo trpí silnými bolestmi, nabízí tomu, kdo ho ji dokáže zbavit, celé království. Stovky webových stránek vyhlašují boj proti nemocem jako jsou rakovina či jiné nemoci. Boj je považován za vyhraný, když je člověk bez potíží a tedy nepociťuje bolest.

Představme si, že by nás medicína zbavila všech bolestí. Podávala by nám takové léky, které by nás zbavily všech bolestí a byli bychom imunní proti jakémukoliv trápení. Někdo si řekne, to by bylo prima. V běžném životě by se nám pak mohlo stát, že bychom třeba krájeli chleba a při tom si s někým povídali, nesoustředili se na to, co děláme a řízli bychom se do prstu nebo, protože nemáme bolest, si ho nepozorovaně uřízli. Je tohle našim cílem?

Měli bychom být rádi za každou bolest, kterou zažijeme. Jsme tak citliví vůči bolesti, že okamžitě zpozorníme. Máme tedy ten nejlepší důvod být bolesti vděční, protože nás varuje před chybným jednáním. Kdybychom necítili bolest, nic by nás nepřimělo změnit naše jednání. Takto ale máme cenný vnitřní hlas, který nám říká: „Změň své chování.“ A my jí neřekneme: „Au, ty hloupá bolesti,bolíš mne, ale: „Děkuji ti, milá bolesti, že mne učíš, jak mám správně jednat pro své vlastní blaho.“

Zaujmout takovýto postoj je něco docela jiného než s bolestí, utrpením nebo s nemocí bojovat. Když bojujeme, nenaučíme se nic, jen bojovat ještě lépe. Kdybychom bolest odstranili, nezadržitelně, víc a víc bychom se „mrzačili.“

Každá bolest, každá nemoc a každý úraz má za úkol chránit nás před našim nesprávným jednáním. Všechno, co bolí, nám říká: „Změň své jednání.“ Bolest slouží jako seismograf procesu uvědomování. Vědomí se rozvíjí úměrně s tím, jak dokážeme rozluštit příběh, který se ukrývá v každé bolesti.

Jak máme poznat a pochopit její signály? Rozdíl mezi např. rakovinou a říznutím do prstu je jen v čase. Když se řízneme do prstu, bolest se objeví okamžitě, zatímco v případě rakoviny přichází pozvolna, ale oba tyto druhy bolesti nás chtějí přimět ke změně jednání. Za toto oznámení buďme vděčni, protože jinak by naše „mrzačení“, ať už je jakéhokoliv druhu, dále pokračovalo.

Bez opravdové vděčnosti za toto upozornění k nám poselství bolesti nikdy nepronikne.  Většina lidí se k němu nechce dostat, a proto raději děkují lékařům a klinikám, když toto upozornění odstraní. Pro ně přijmout takový pokyn a ptát se, na co upozorňuje, se rovná otázce viny.

Jak to? Protože se mimoděk domníváme nebo se nám vsugerovává, že jsme dokonalí lidé, kteří se nepotřebují dál rozvíjet. My ale víme, že se každý člověk, každá bytost nejen musí, ale dokonce chce rozvíjet. Upozornění na nesprávné chování znamená, že máme šanci se rozvíjet, ne že jsme vinni.

Pokud má bolest či nemoc úkol vytříbit naše vědomí pro láskyplnější, harmoničtější, lidštější nebo-li jednoduše řečeno pro lepší jednání, nelze tento úkol deklasovat jako potvrzení viny. Označujeme-li šanci na rozvoj jako potvrzení viny, zbavujeme chorobu  její funkce upozornění. Důsledkem je, že se nerozvíjíme. Místo učení nás čeká mučení.

Je samozřejmě snadné oslovit pacienta v materiální, tělesné rovině a ujistit ho, že bolest bude vyříznuta nebo zničena smrtícím zářením a pak bude svět zase vpořádku. Popírání bolesti pro lidský rozvoj je fatální. Právě v oblasti medicíny  to stále zřetelněji svědčí o tom, že nechápeme podstatu nemoci a raději obchodujeme s pacientovým utrpením. Člověk, respektive jeho duše se nikdy nepřestane chtít rozvíjet, nebo-li dosáhnout harmonické rovnováhy. To je princip vesmíru.

Všechny procesy v univerzu směřují k vyrovnání, to znamená, že usilují nastolení souladu. Ten, kdo brání člověku v jeho vlastním procesu, jedná proti vesmíru, proti universu, proti Bohu. Jestliže duše nemůže tuto tendenci sledovat, nebo jestliže její upozornění a pokyny nenalézají odezvu a jsou ignorovány nebo eliminovány, aniž bychom se jimi řídili, nezbývá duši nic jiného než upozorňovat a varovat ještě důrazněji: Vytváří symptomy nemocí, úrazy a pod., aby se kosmický rozvoj nositele kosmické energie, v tomto případě nás samých, konečně uskutečnil.

Co nám chce nemoc, která byla u mne diagnostikována, říci? Stejně dramatické jako diagnóza je zanedbávání naší duše. Pokud by se duše nevyjádřila touto formou, přehlíželi bychom ji pravděpodobně i nadále. Dramatické vyjádření duše není první upozornění na to, že ve způsobu života něco neladí.

Můžeme si přirozeně stěžovat, že jiní, kteří vedou zcela lhostejný život, nikdy nenaslouchají své duši, a přesto jsou mnohem zdravější než my. Takovéto bědování vychází většinou z povrchného pozorování skutečných poměrů osoby, s nimiž bychom se chtěli srovnávat. Jde o to převzít odpovědnost za vlastní zdraví.

Dramatický příznak  nemoci vyžaduje stejně dramatickou změnu života. Poděkujme za tuto tzv. nemoc, přesněji řečeno, za obrovskou informační tabuli ukazující směr k životu.

Zpracováno dle: Léčení zázrak v nás- Clemens Kuby

copyright© 2009 Iva Radulayová

Zdroj: http://www.amiresah.cz/


"Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci."           Léon Bloy

Sdílet tuto pravdu

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on skype
Share on whatsapp
Share on print

Reklama

Sledujte na Facebooku

Vaše komentáře

Reklama