PLATÓN – MÝTUS O JESKYNI

shadow

 

 

Lidé žijí v této jeskyni od narození, jsou navíc spoutáni a nemohou se hýbat – nemohou dokonce ani pohybovat hlavou, takže jsou nuceni hledět stále jen před sebe. Vzadu za jejich zády plane oheň a je tam též nízká zídka, nad níž jako na divadle střídavě vystupují různé věci, figury – napodobeniny lidí, zvířat, předmětů atd., které tam kdosi nosí a takto je předvádí. To vše se však děje za zajatci, kteří na stěně před sebou vidí pouze stíny těchto napodobenin. A protože jsou spoutáni a nevidí nic jiného, nikdy nic jiného neviděli, mají přirozeně za to, že stíny, které pozorují, jsou cosi skutečně jsoucího, cosi vpravdě skutečného. Dokonce mezi sebou soutěží a na těchto stínech zkouší své schopnosti paměti, úsudku, pohotovosti: snaží se odhadovat pořadí, v němž se různé stíny objevují, a předpovídat či předvídat, jaké stíny se vynoří vzápětí.

Vše se však mění, jakmile je jeden z vězňů donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Samozřejmě že je oslepen a pociťuje bolest, a když pak vidí ony napodobeniny samy, a nikoli jen jejich stíny, nevěří, že jsou „skutečnější“ než stíny. A kdyby byl dokonce nucen pohlédnout přímo do ohně, který v jeskyni hoří a osvětluje ji, raději by od něj utekl ke stínům, protože pohled na ně snese a jsou pro něj zřetelnější.

A kdyby tohoto vězně někdo dokonce vyvedl až na horu na denní světlo, byl by plný bolesti a naprosto oslepený: nevidí teď nic z toho, o čem mu říkají, že je to pravdivé. Postupně se však učí slunečnímu světlu přivykat: napřed hledí na stíny ( teď již stíny skutečné, stíny, které vrhají předměty vystavené slunečnímu světlu), na obrazy věcí ve vodě, teprve pak na věci samy (zprvu v noci a pak i ve dne), na oblohu a nakonec dokáže snést i pohled na Slunce samo: poznává, že to je pravý původ vší jasnosti, a tedy i toho, co viděl v jeskyni. Těší se z poznaní, současně však pociťuje soucit se „spoluvězni“, a proto se vrací zpět do jeskyně. Vchází do jejího zešeřelého světla a znovu nevidí nic, protože už přivykl slunečnímu světlu. Přesto však chce ostatním sdělit své poznání, ale ti se mu vysmějí: nejenže nemá žádné hmatatelné důkazy, ale není ani s to soutěžit s nimi v rozpoznávání stínů. Nač by měli chodit jinam, vrátí-li se odtud s poškozeným zrakem a nebudou pak vidět nic? A kdyby chtěl tento nevidoucí, a přece vidoucí vězeň druhého přesto osvobodit a vyvést je z jeskyně, nejspíše by ho zabili.

Tento mýtus je základem veškeré filosofie a života vůbec. Pro mě je to mimo jiné i absolutní vzorec lidského chování. Domnívám se, že si v něm každý najde svou pravdu, stačí „dosadit do neznámých“…

 

Zdroj: http://sacrifice.blog.cz/0704/dva-a-pul-tisice-let-stara-soucasnost

 

Představme si lidi, kteří žijí v podzemní jeskyni, z níž vzhůru ke světlu vede jediná cesta.

Sdílet tuto pravdu

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on skype
Share on whatsapp
Share on print

Reklama

Sledujte na Facebooku

Vaše komentáře

Reklama