KDYŽ SVÍCE POHÁDKU VYPRÁVÍ……

Bylo to království zvláštní. Říkalo se o něm, že tam hoří kouzelný plamínek, který všechno prosvítí a kdo jej požádá, tomu dobrou radu dá.

Jednoho dne navštívil pohádkovou zemi poutník, který hledal štěstí .Kde je světlo, musí všechno kvést, kde je světlo, musí být i radost, myslel si drobný poutník v zeleném plášti a vstoupil zlatou branou na nádvoří. Ticho. Kolem prošla princezna a z a ní kráčel král se zářivou korunou na hlavě. Poutníka si nikdo nevšímal, nikdo mu nepodal ruku, nikdo ho nevítal. Všichni mu připadali jako těla bez duše .Obešel království dokola.Pod stromem dvě dámy stále něco řešily, tolik slov najednou poutník ještě nikdy neslyšel. Jinak jen ticho. V tichu se dobře přemýšlí, podíval se vzhůru k obloze a zeptal se: “ Kdepak jsi, kouzelný plamínku? „

A najednou ucítil teplo, uviděl nádherné světlo a přiblížil se k němu a ihned se chtěl ptát, proč ti lidé všude kolem jsou takoví podivní .Za poutníkem se objevila víla jemná jako síť pavučiny, vztáhla k němu ruku a jemně ho pobídla, aby přistoupil blíže k plamínku.

„Hledám štěstí „, zašeptal poutník a plamínek se k němu naklonil: “ Díváš se do hlubin? Co tam vidíš?“

„Srdce“, odpověděl poutník,“hluboko, přehluboko.“

„Srdce nejsou někdy na první pohled vidět. Tady v tom království pro krásu pozlátek na ně všichni zapomněli. Přestali o ně pečovat,stále hledali bohatství a na to svoje, vnitřní docela zapomněli. Plamínek věděl, co poutník hledá a aniž se ho ptal, hned mu jednu radu dal.

Nejdříve ale rozsypal tisíce hvězdiček…. tisíce zakletých srdíček se vydalo za poutníkem, kterému plamínek svěřil tajemství.

Jen ty dvě dámy snad udělaly jeden krok vlevo, pak zas nazpátek a dál si povídaly o módě, o nových špercích a stále poukazovaly, jak je to v jejich okolí k nevydržení. Stížnost, stížnost, touha po zlatě….jako by měly opratě, které je táhly někam, kde už byla tma.

Zatímco ostatní šli za poutníkem, nad královstvím se prozářila obloha.

Hodně věcí bylo rázem k vidění. Takové zvláštní spojení… Lidé si byli blíž. Jen Zelenáč v dáli se nechal dlouho přemlouvat, když mu jeden odvážný kluk podával ruku se slovy: „Pojď, překroč řeku Zapomnění.“

Ti, kteří se vydali na cestu, potkávali blízká srdce.Sdělovali si, co všechno viděli a plamínek sílil. Zářil štěstím a radostí do daleka .

Zelenáč udělal další krok a malý kluk trpělivě ukazuje směr cesty. A první příchozí na místě Pochopení vytvořili kruh.

Poutník hledající štěstí splynul v tom kruhu spojených srdcí a rádce plamínek vykouzlil krásného anděla, který zářil všem na cestu.

Svíce dohořela a proměnila se v Zemi Fanztazie… Jakpak se asi tam někde žije?…

V medailonku tvář zasněně se usmívá,

nebesky modrá zář

o nové době teď zpívá.

Krásnou adventní neděli vám všem.

Zdroj: http://duhovaposelstvi.blog.cz/


Hořela jedna barevná svíce.

Plamínek se otáčel dokola a proměňoval barvy, vytvářel siluety postav jednoho království...

Sdílet tuto pravdu

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on skype
Share on whatsapp
Share on print

Reklama

Sledujte na Facebooku

Vaše komentáře

Reklama