Jak vzniká utrpení

 

Než se naplno ponoříme do tohoto tématu, rád bych zmínil jeden „citát“

Když eliminujete vše co není možné, tak cokoli co zbyde, musí být Pravda. A je jedno, jak nepravděpodobná.
–Sherlock Holmes

Následující text budete vnímat různě, podle toho, „kde jste“. Tyto informace jsou sdíleny v zájmu podpory našeho společného vývoje a v zájmu pochopení toho, co se děje mimo rozsah našich základních pěti smyslů.

Pozastavíme se taky nad tím, jak utrpení a násilí odstranit. Pokud se vám to bude zdát přitažené za vlasy, ujistěte se prosím, že to není jen automatická odpověď, nebo kognitivní disonance. Jinak kritiku, nesouhlas i návrhy na doplnění samozřejmě vítám, ať už na mailu nebo v diskuzi pod článkem.

Vzhledem k tomu, že tyto informace nejsou (zatím) přijímány širokou veřejností, jsou umístěny v rozjížděcím rámečku, tak jako v jiných článcích na tomto webu. Pokud svoji mysl považujete za dost otevřenou, stačí rozkliknout rámeček:

Iluze utrpení a role oběti/násilníka

Než se narodíme

Než se narodíme, vytvoříme si něco jako seznam všeho intenzivního, co chceme v tomto lidském těle a na této planetě prožít. Domluvíme se s tisícovkami dalších duší, jak si v určitých bodech v čase zasáhneme do života. Bez limitů fyzického těla se totiž všechno zdá tak snadné a jasné.

Pak si vybereme rodiče podle toho jakou mají DNA i podle jejich jména. Svou vlastní DNA si nachystáme podle toho, jaké chceme vlastnosti a podle toho, co chceme aby pro nás v životě bylo výzvou. Chceme mimo jiné také přetvořit/rozpustit určité vzpomínky a vzorce chování, které se předávají formou genetické informace z generace na generaci, nezřídka po stovky let – ať už v rámci naší konkrétní rodiny, národa nebo celé lidské rasy. DNA je něco, co z lidí dělá jednu velkou rodinu. Nakonec rodičům vnukneme i naše jméno, protože jde o určitou vibraci, která přímo souvisí s energetickým otiskem naší Duše.

V momentě, kdy přijdeme na tuto planetu ale všechno záměrně zapomeneme. No řekněte sami – jaký význam by mělo jít do zábavního parku, který jste vybudovali a kde znáte všechny atrakce?

embryo

Co se děje pak?

Prostě to znamená, že velké události v našich životech máme předem domluvené. Ovšem nic není „na jisto“. Všechno je proměnlivé – podle toho, co zrovna má sloužit přímo nám, nebo celku.

Funguje to na bázi pravděpodobnosti. Jednoduše, pokud se chováme určitým způsobem pořád dokola (buď díky předpokladům DNA nebo vzorcům chování které přijmeme v průběhu života), zvyšujeme pravděpodobnost, že se nám jedna z těchto událostí přihodí. To ale není vyžadováno pokud lekci (kterou díky tomu máme absolvovat) pochopíme ještě před událostí.

Pokud lekci nepochopíme, tak to zkrátka aktivujeme. A tahle aktivace má nejrůznější podoby – od „náhodných“ setkání, přes zlomená srdce, velká životní zklamání nebo úrazy a rakovinu, až po smrt nebo vraždu.

Ale kdo by chtěl zažívat bolest a utrpení?

Z pohledu, který nám celý život vtlouká do hlavy naše západní civilizace (nebo severní polokoule atd – nazvěte si to jak je libo) se zdá, že nejsme nic víc, než fyzické tělo a hromada chemických procesů. Že smrtí všechno skončí.

Ve škole už nás nenaučí, že fyzické tělo je jen vnějším projevem našeho vyššího JÁ, naší Duše. Že všechny vibrující částice našeho těla spolu nekooperují jen tak náhodou. Že za tím vším stojí vyšší inteligence. Že Duše „nesoudí“, nevnímá něco jako „dobré“ a něco jako „zlé“.

Popravdě, když se narodíme, tak jsme s naším vyšším aspektem ve spojení. A je to právě (současná) společnost, která nám tvrdí, že máme vyrůst a přestat fantazírovat. I když to spolu úzce souvisí, nechme tohle na jindy a vraťme se k iluzi utrpení.

Z pohledu z vyšší perspektivy nic takového jako utrpení ani ubližování není – takové pojmenování pochází z lidské mysli. Abychom mohli říct, že něco je nebo není ubližování, musíme mít nějaký příběh se kterým to srovnáváme. Příběh, který říká: tohle je správně, tohle je špatně, tohle je násilí a tohle je pomáhání. Z vyššího pohledu prostě všechno JE. A je to dokonalé už jen proto, že to JE.

Vyšší perspektiva utrpení

Ve skutečnosti jde o role – někdo hraje roli „oběti“ a někdo roli „násilníka“. To se ale nikdy neděje bez toho, aniž by na to obě strany přistoupily. Ne na fyzické úrovni, ale na té duševní. Zhruba takto: potřebuju nastartovat tenhle a tenhle proces, můžeš  mi s tím trochu asistovat? Jinak budu pořád v záseku tam kde jsem teď. Vše co se nám v životě děje je vždy pro nejvyšší rozvoj a růst všech, kteří jsou v dané situaci zapojení.

Samozřejmě, mysl často nevěří, že existuje něco mimo rozsah našich pěti smyslů, kterými vnímáme tento tzv. 3D hologram-matrix, ale to je v pořádku. Je to jedna z lekcí. Rád bych to rozebral víc, ale je to téma samo pro sebe takže ho taky nechme na jindy.

Právě tahle nedůvěra v existenci nehmotného světa je tím hlavním, co nám brání tyto situace přijímat a vidět je pro to, čím jsou ve skutečnosti – totiž zdroj zkušeností, učení a chápání.

Duše ví, že je věčná a toto tzv. utrpení používá jako jeden z prostředků aby se rozvíjela. A aby také rozvíjela celek. Vemte si třeba, když někdo dostane rakovinu. Okamžitě začne přehodnocovat celý svůj život, přestane dělat věci, které jsou zbytečné a začne víc žít a víc si taky života vážit. Pak, když podnikne patřičné kroky, se rakoviny může zbavit. A tím nemyslím zrovna chemoterapii… V opačném případě Duše použije rakovinu jako prostředek pro opuštění této fyzické reality.

Jakkoli se vám to možná bude zdát surové, do autobusu vás taky nepustí bez jízdenky.

Zkrátka když se Duše rozhodne jít pryč, nějaký způsob už si najde. Vemte si taky, jakou dynamiku to vyvolá v rodině daného člověka. A ve všech, kteří s ním byli ve styku. Často je to pro všechny zúčastněné tzv. „prober se!“ volání. Něco díky čemu začnou brát v potaz i jiné aspekty života. V dnešní době se běžně smrti bojíme a vzdorujeme jí a pak nás to dovádí ke spoustě zajímavých situací.

Stejně jako může Duše upravit svůj plán a prodloužit svůj pobyt tady, tak se může naráz taky rozhodnout „to tu zabalit“. Uvedu příklad s autonehodou. Jedna Duše se rozhodne, že chce zkušenost v opilosti za volantem někoho srazit.

Posílá pak signál na styl: potřebuju tuhle a tuhle zkušenost, je tady poblíž někdo, kdo chce zkušenost smrti přejetím? Věřte nebo ne, hned se začnou hlásit dobrovolníci. To znamená, pokud by tyto zkušenosti stále nebyly potřeba pro rozvoj všech koho se týkají, tak by k nim jednoduše nedocházelo.

No, pak k nehodě dojde a asi si dokážete představit, co se může dít se všemi zúčastněnými.

lego-autonehoda-jak-vznika-utrpeni

I dobro a zlo je jen úhel pohledu

Duše nesoudí zkušenosti jako dobré nebo špatné. To je pojmenování, které pochází z lidské mysli. Opět totiž musíme mít příběh, vzhledem ke kterému to porovnáváme. Z vyšší perspektivy je vše dokonalost.

Uvedu další konkrétní příklad: Hitler (a všichni kolem něj) věřili, že dělají velkou a dobrou službu lidstvu, když odstraní všechny, kteří podle nich nejsou dost silní. Oni to opravdu viděli jako dobro a jako posílení lidstva. Chápete? Dobro a zlo jsou jen úhel pohledu. Je to vždy souzení/odsuzování/škatulkování a tím pádem omezování sebe sama. Odstřižení se od možnosti na to nahlížet z vyšší perspektivy.

Abych to ucelil a ujasnil – nepodporuju zabíjení, fyzické násilí, ničení planety, ani omezování svobody. I pro mě osobně byla výzva tuhle vyšší perspektivu do svého života zakomponovat. Ale časem jsem zjistil, že jsem nemusel nic „zakomponovávat“ – šlo o to, abych odstranil „programy“ a přesvědčení, které jsem v tomto životě přijal. Přesvědčení, která jsem si (tak jako spousta z nás) předpřipravil, abych lekci z nich mohl absolvovat tím, že se jich zbavím.

Buddhův dodatek

Samotný problém nemůže způsobit utrpení. Je to naše mysl a připoutanost k problému, co způsobuje utrpení.

Jak už jsme zmínili, utrpení je úhel pohledu. Někdy ho není lehké změnit. A vždy vychází z našich přesvědčení a k připoutanosti k myšlence, že věci se mají odehrávat takhle nebo onak. Když se odehrávají jinak, jsme zklamaní, smutní, trpíme, atd.

Utrpení vzniká jako důsledek odporu. Odporujeme nějakým způsobem situaci. Nejsme ve stavu, kdy bychom ji přijímali. Jsme emočně stržení a automatizovaně reagujeme, místo abychom z pozice neutrality vnímali všechny dostupné možnosti. Možná už jste slyšeli o tom, jak pouhým rozhovorem někteří lidé donutili násilníka odstoupit od jeho záměru („ublížit“) – právě proto, že nereagovali automatizovaně (bojuj nebo uteč). Byli v neutralitě.

Takže, jak se zbavit násilí a utrpení?

Když se dostanete do situace, která se opakuje a ve které jste dřív „trpěli“, zastavte se. Soustřeďte se na dýchání. Pozorujte svoje emoce a nereagujte automaticky.

Je to jako sval – když reagujete pokaždé stejně, jen tu reakci posílíte. Klíčem je zareagovatjinak. A to pak posilovat.

Můžete si být také jistí, že takové lidi a situace k sobě přitahujete právě z toho důvodu, že se na to máte zaměřit. Pokud byste se na to uvnitř sebe totiž zaměřit neměli, buď se do té situace vůbec nedostanete, nebo v dané situaci budete naprosto klidní a neutrální a tím pádem se vám ani nic nestane. Vděk je taky vysokovibrační emoce, která může příznivě ovlivnit snad každou situaci. Důvěřujte chodu Vesmíru a začnou se vám dít kouzla.

—Konec proudu vědomí—

 

Minibonus – osobní zkušenost

Původně jsem nechtěl sdílet tuhle svoji osobní zkušenost, ale nakonec jsem k tomu byl doveden. Nechci tenhle web příliš zatěžovat svými osobními věcmi, takže pokud si to opravdu chcete přečíst, musíte si to zase rozkliknout v rámečku :) Navazuje to na horní rámeček, ale funguje to i samo o sobě jako malý uzavřený celek.

Osobní zkušenost – dokonalost místo zklamání

Jednou jsem byl až po uši zamilovaný do jedné dívky. Takovou tou „lidskou“, podmíněnou láskou. Čekal jsem, že mě bude milovat zpět a zároveň jsem měl strach jí svoje city vyjevit, protože jsem se bál odmítnutí. Pořád jsem čekal na vhodný okamžik. Což zhruba znamenalo moment, kdy se rozejde se svým stávajícím přítelem.

Tou dobou jsem taky už řešil všechny tyhle -nazvěme to duchovní- věci a osobní rozvoj. Zakomponovával jsem nový pohled na svět. Nebo se spíš odnaučoval ten starý. Začal jsem vidět krásu tam, kde jsem ji předtím přehlížel. Začal jsem se soustředit na „tady“ místo na „tam“. No a pak se to stalo. Rozešla se se svým přítelem.

Ovšem já se to dozvěděl až v momentě, kdy se ke mě doneslo, že má přítele nového.

Pff.

Pamatuju si, jak jsem v podobných situacích dřív býval zádumčivý a nešťastný, neochotný se vůbec s někým bavit a někdy se do toho míchal i vztek. Ale teď to bylo jiné.

Prostě jsem na sobě odvedl určitou práci a stalo se mi něco, co pro mě v tu dobu bylo úplně nové. Cítil jsem dokonalost.

Jo.

Dokonalost.

Znáte to – když za sebou zavřete jedny dveře, otevřou se vám jiné. Zkrátka, i když jsem se chvilku snažil cítit něco negativního, tak to prostě už nebylo dostupné. Vstřebal jsem lekci.

Vážně to byl na jednu stranu divný pocit. Pokaždé zareagujete stejně a najednou to tam není. Cítil jsem se dokonce trochu nepohodlně. Zajímavý moment.

Když říkám zavřel jsem jedny dveře, tak tím nemyslím, že bych v sobě něco potlačil, nebo tomukladl odpor. Právě naopak – přijal jsem myšlenku, které jsem se dřív bál. Konkrétně tu, že nepotřebuju lásku někoho, abych se cítil úplný. Abych se cítil milovaný.

Pozoruju, jak podobné přesvědčení omezuje spoustu lidí. Že hledají důkaz, že za něco stojí nebo že jsou milovaní – a hledají to někde mimo sebe. Že potřebují někoho/něco, co jim to potvrdí.

Všem z nich bych chtěl teď něco vyřídit: Už jste úplní. Už jste dokonalí. Odnaučte se všechno, co vám vytváří iluzi, že nejste. Vše co potřebujete, máte uvnitř.

Přeju hodně zdaru při absolvování dalších lekcí.

 

Zdroje obrázků
http://www.manataka.org/page1486.html
http://www.datacosmos.com/
http://inkrose98.deviantart.com/art/Car-Crash-2-254652116

Autor: Tomáš Jankó alias Jankoš

Zdroj: http://jedno.duchost.cz

Utrpení a násilí, fyzické a citové. Málokdo ho nezažil. Moc se ale nemluví o tom, že tyto intenzivní zkušenosti si vytváříme sami. Jak tedy vzniká utrpení?

Jak vzniká utrpení

Sdílet tuto pravdu

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on skype
Share on whatsapp
Share on print

Reklama

Sledujte na Facebooku

Vaše komentáře

Reklama