Možná bychom se rádi trochu zklidnili a vnitřně „ztišili“, ale buď to už ani nedokážeme nebo máme pocit, že si to nemůžeme dovolit…“Stav světa“ neovlivníme, ale můžeme „pohnout sami se sebou“… Inspirací by vám mohl být následující článek Vlastimila Marka…
Duchovnost – zastaralý pojem?
Zvykli jsme si na používání mobilních telefonů i na televizní digitální vysílání
a stejně tak budeme muset do svého slovníku zahrnout i pojmy, které jsme ještě nedávno buď vůbec neznali nebo jsme je chápali mylně. Mezi taková často zastarale chápaná slova patří i pojem „duchovnost“.
Duchovnost je i z hlediska zdraví jednou ze základních metod a možností, jak zkvalitnit život – už naši předkové dobře věděli, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch a že tento vztah je vzájemný. Odvažuji se navíc tvrdit, že toto tvrzení platí nejen individuálně, i když u individua všechno musí začít. Postupný příklon k duchovnosti a s tím spojená zásadní proměna společnosti je totiž patrně jedinou možností, jak zastavit sestup po ekologicky a demograficky se negativně vyvíjející spirále, protože jinak – slovy profesora Machovce – „mužským světem zplundrovaná planeta dospěje k neodvratné katastrofě.“
Ať jsme nebo nejsme schopni si to připustit, za pár desítek let budeme muset být mnohem duchovnější. Jinak nebudeme vůbec.
Co se děje v mozku?
„I ta nejnovější práce o oblasti neurověd je dnes po osmnácti měsících již zastaralá
a bylo by třeba ji přepsat. V posledních deseti letech jsme se o mozku dověděli víc
než za celé tři tisíce let známé historie lidstva.“ F. Koukolík
Už před lety uvedl MUDr. Koukolík (všechny další neoznačené citáty jsou od stejného autora) v seriálu pro Českou televizi: „Současné technologie umožňují vidět, co se děje v mozku. Při jednom pokusu skupina vědců požádala skupinu zen buddhistických mnichů, aby se uvedli do hlubšího meditačního stavu a dívala se, co se přitom v mozku děje. Dělo se očekávané: mozky těch lidí se jakoby odpojily od světa, utlumily se v oblastech zpracovávajících smyslové informace a doslova se rozzářily, čili začaly se více namáhat v oblastech, které souvisejí s orientovanou pozorností a pracovní pamětí.“
Neovlivněny emocemi a povrchností se obě mozkové hemisféry propojily s obrovskou a bohužel běžně obvykle nevyužívanou „operační“ pamětí a databází a člověk začal být více člověkem. Kdyby vědci pozorovali mozky reprezentantů naší formální a institucionalizované duchovnosti při jejich promluvách o spiritualitě a dokonce i při modlitbách, asi by v naprosté většině případů žádné rozzářené oblasti nezjistili. Už jsem jednou kdesi připomněl, že máme v hlavách Rolls Royce, ale (bohužel i co se týče duchovnosti) používáme je jako Trabanty.
„Jinými slovy, lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.“
Duchovnost, tedy „spirituální dimenze“, existuje a je „vědecky dokázána“. I když, jak před časem prohlásil v rozhovoru pro jeden časopis známý psychiatr Cyril Höschl:„Vědecky nebylo dokázáno nikdy nic, věda doposud vždy jen vyvracela, co si myslela předtím“.
Souvislosti …
Zjištění, že duchovnost existuje, s sebou nese ovšem i další souvislosti. Vědci, zkoumající lidský mozek, jeho funkce a dále například důsledky porodu, výchovy atd., zaznamenali, že
„…lidé s vysokým stupněm rozvinutého přesahu nebo spirituality jsou si něčím podobní. Jsou nesmírně a hluboce lidští. Ať jsou věřící nebo nevěřící (spiritualita, přesah, je vlastností lidí věřících, ale i nevěřících), bývají skromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor. Mají odstup. Mají na to, co dělají, náhled. Cesta za spiritualitou pro ně není nějakou zvláštní cestou do výšin, je to pro ně cestou za nějakým druhem zkušenosti. Není to útěk ze světa. Je to přiblížení se ke světu.“
Tím se rozumí také přiblížení ke svým oponentům, k přírodě, k provázanosti všeho se vším, k zodpovědnosti za vlastní činy ještě do sedmé následné generace.
„Nebývají to žádní zvláštní kazatelé, inkvizitoři. Nejsou to léčitelé ani manipulátoři. To jsou lidi, za kterými si zajdete popovídat, když vám není dobře. Typické je, že na rozdíl od zavilých kazatelů tito lidé mívají smysl pro legraci. Kromě jiného i pro legraci ze sebe a z vlastní spirituality“
S takovým postojem se bohužel nesetkáváme u militantních konzervativců, hojně se vyskytujících v teologických a akademických kruzích. Tito lidé byli ovšem také, jako většina z nás, porozeni obvyklým traumatizujícím způsobem a jsou pak následně na celý život negativně naprogramováni a emočně poškozeni, což se může projevit agresí, hledáním opor v partách, pochybných ideologiích atd.
MUDr. Koukolík dále uvádí: „Soubor vlastností, prožitků, druhů chování, kterému se společně říká přesah neboli spiritualita, je souborem vlastností, s nimiž zřejmě část lidí přichází na svět.“ A já si dovoluji jít ještě dál – se kterými bychom se, nebýt poškozeni porodem, narodili všichni a které se dají docela úspěšně obnovit a nacvičit pomocí duchovních i tělesných cvičení, meditací, psychowalkmanů, biofeedbacku atd. Na počátku si ovšem poškozený člověk — odborník (třeba i na onu současnou, formální verzi duchovnosti) musí podobně jako v protidrogové nebo protialkoholní léčbě přiznat, že je poškozený, byť v tomto případě nikoli vlastní vinou. Že výsledek jeho „duchovní“ práce je nutně zkreslen „ušpiněností“ pracovního a zároveň výrobního nástroje – mozku, vědomí a následného způsobu vnímání a myšlení. O duchovnosti nestačí číst nebo mluvit, je třeba začít ji skutečně realizovat.
Tři dobré zprávy
První část dobré zprávy i pro ty, pro které je navzdory informacím o funkcích mozku tělo pouhým prostředkem ke zhřešení a duchovnost spíš encyklopedickým heslem, je jasná: kněz, filosof, lékař a dokonce i ekolog a politik budoucna prostě bude muset být, podobně jako každý z nás, více a hlavně praktičtěji duchovním člověkem, jinak prostě nebude existovat. Duchovností ovšem není myšleno jen pasivní čtení tzv. duchovních knih (při kterém zvláště u mužů funguje jen malá část levé mozkové hemisféry) nebo řečnické exhibice na různých konferencích.
Poprvé v historii lidstva totiž začínáme poznávat, jak vnímáme a myslíme a v čem jsou naděje i pasti našeho způsobu myšlení. Ke změně myšlení jsme vyzýváni nejen duchovními mistry všech dob (těmi jaksi nepřímo), ale dnes už dokonce přímo a otevřeně. Naposledy a důrazně o to požádalo shromáždění laureátů Nobelových cen v prosinci 2001: „Abychom přežili ve stále rychleji se měnícím světě, musíme se naučit myslet jinak, nově.“
Nejde jen o nové myšlení v oblasti globálních problémů nebo v politice, ale především o snahu cvičit a praktikovat duchovnost.. Jen pravidelné dlouhodobé cvičení těla a mysli dokáže totiž transformovat způsob, jakým vnímáme svět a jak na něj reagujeme. Příležitostí bylo a opět může být dost a dost. Za posledních patnáct let jsme i u nás mohli zjistit, že více dárků pod vánočním stromečkem nepřináší automaticky víc štěstí a radosti. Právě naopak. Vánoce byly kdysi více svátkem duchovnosti a pospolitosti než přejídání…
Skutečně (a prakticky) duchovní člověk je díky propojení obou hemisfér schopen prokazatelně jinak, lépe a nově myslet. Plně souhlasím také s tvrzením, že „…zdravá spiritualita je něco naprosto normálního a možná optimálního.“ Jiný nedávno publikovaný výzkum navíc prokázal, že pravidelně meditující buddhističtí mniši jsou daleko zdravější a šťastnější než tzv. normální lidé.
„Tento soubor vlastností se dá zřejmě cvičit jako jakékoli jiné vlastnosti,“ říká ještě sice poněkud nepřesvědčivě MUDr. Koukolík, ale z vlastních více než pětadvacetiletých zkušeností s meditacemi vím, že jde o to začít prakticky něco se svým tělem a způsobem vnímání reality dělat, nalézt si vhodné, funkční a staletími vyzkoušené formy Cesty k duchovnosti a hlavně vytrvat. Protože my lidé jsme – a to je druhá část dobré zprávy – vrozeně duchovní a je třeba jen očistit vnější vrstvy. Třetí část radostné zvěsti zní: v ideálním případě soustředěné práce stačí tři měsíce a staneme se jinými lidmi.
A život začneme brát nikoli jako problém, ale jako radost.
Přínos meditace
Lidé, kteří pravidelně meditují, dosáhnou stavu vnitřního klidu i za extrémně rušivých okolností. Testy meditujících tibetských mnichů prokázaly, že si jejich mysl zachovala výjimečnou vyrovnanost a klid. Kromě viditelných a pomocí EEG měřených mozkových vln se na magnetické rezonanci ukázala také abnormálně výkonná mozková centra, spojená s pozitivními emocemi a pocity štěstí.
Magnetickou rezonanci, tedy jakési skenování lidského těla a mozku pomocí registrace změn os magnetických polí protonů v molekulách vody, považuji za vrchol lidského důmyslu a pokroku v technologiích. Jednoduše řečeno, přístroj zaznamenává a pak přepočítává změny magnetických polí protonů v silném vnějším magnetickém poli. Nejde o nový objev, Nobelova cena za fyziku za něj byla udělena v roce 1952, v 70. letech se začal využívat k analýzám chemických struktur látek, první snímkování se uskutečnilo v roce 1977. Ale teprve objevy fyzikálního chemika Ernsta (držitel Nobelovy ceny za rok 1991) umožnily současný překotný vývoj směrem ke stále větší kvalitě a dalším možnostem. V roce 2003 pak získali Nobelovu cenu profesor Lauterbur a sir Mansfield. Dnes se na světě lidé noří do útrob asi 22 000 přístrojů (u nás kolem dvaceti, jeden stojí přes 60 milionů korun).
Neuropsycholožka N. Lavieová v roce 1997 dokázala, že pokud se na něco soustředíme (podobně jako se buddhisté a jiní adepti meditace dlouhodobě učí soustřeďovat na dech, koncept soucitu, obraz na mandale, imaginární místo v těle nebo na horizontu atp.), rušivé podněty nedorazí do center velkého mozku, tedy až do vědomí. Zjednodušeně řečeno, meditace, mantra, počítání dechu či řešení kóanu zaměstná mozek a nedovolí mu zaobírat se každodenními starostmi. Mozek je velmi přizpůsobivý a pokud je trénován, vylepšuje své schopnosti a dokonce i objem. Nejedná se tedy v případě Buddhy a dalších meditačních mistrů, jak píše Stefan Klein, o „zářný příklad a triumf schopností lidského mozku, který je schopen sám sebe přeprogramovat?“
Zjistilo se také, že mozek se při pravidelné meditaci přeorientovává z bojového a stresového zaměření spíše na akceptaci. Takový člověk pak hýří nadšením, snadněji se uklidňuje a je šťastnější. „Mozek každého z nás je jiný a také náš mozek za deset let bude zase jiný. Kdybychom porovnali mozek generace prošlé televizním a počítačovým dětstvím s mozkem lidí, kteří v dětství četli, budou rozdíly patrné,“ říká profesor J. Syka. Navíc se ukázalo, že „mozek se v každé generaci zlepšuje“. Testy IQ se musí současné generaci přizpůsobovat (co bylo před třiceti lety geniální, je dnes průměrné).
Přeprogramujme se!
Mozek je geniální zařízení schopné se přizpůsobovat téměř čemukoli – vlivům pozitivním i negativním. Dokáže být Einsteinem, dalajlámou, ale také Hitlerem, Bin Ládinem nebo agresivním fotbalovým fanouškem a skinheadem. Naše jednání a chování je do značné části řízeno evolučně danými programy, které ovšem optimálně fungovaly v době lovců mamutů. Současná doba je dynamičtější, složitější a řada programů mozku a mysli přestala vyhovovat. Naše mysl je v řadě případů klamána. Netušíme, že to nejsme my, kdo řídí své kroky.
Malé děti asi do tří let věku neumějí lhát. Pokud v rámci testu zkoumajícího ochotu těchto dětí lhát ukazují na něco prstem, nezalžou. Když ovšem psychologové dali dětem do ruky ukazovátko, i velmi malé a jinak prokazatelně lži neschopné děti klidně lhaly. O čem to vypovídá?
Evolucí jsme naprogramováni na život v africké lesostepi v tlupě maximálně o 25 členech. Našimi zbraněmi jsou nehty a zuby, na to máme v mozku příslušné „brzdy a pojistky“. Jenže člověk, který by jinak králíka nezabil, vezme „ukazovátko“, tedy luk a šíp, a vida, už to jde. Dnes coby pilot zmáčkne tlačítko a vypustí z letadla bombu, konzumuje každodenní porci bifteků a párků, ale při pohledu na kapku krve omdlévá. Coby vládní úředník podepíše rozhodnutí o stavbě další gigantické hydroelektrárny a tím zničí existenci stovkám vesnic a statisícům lidí. Nikomu ale přece přímo neubližuje, že? Pouze mačká tlačítka, podpisuje oběžníky, jen ukazuje „ukazovátkem“…
Stávající program našeho mozku prostě nezvládá emoce ani příval dalších informací a událostí. Lidově řečeno, na to, co se kolem náš děje, nemáme „buňky“. Příroda a evoluce nás vybavily na střet s králíkem nebo lvem (zaútočíme nebo utečeme), ale ne na setkání s mocí vládního či magistrátního úředníka, s plynovým pedálem v automobilu řítícím se zakázanou rychlostí či s výše zmíněnou střelnou zbraní.
Labyrintem svého mozku neumíme „vědomě“ procházet. Slavný psychologický test S. Milgrama navíc odhalil, jak snadno jsme manipulovatelní, ačkoli název našeho druhu obsahuje pojem „sapiens“ – rozumný. V onom testu měli studenti tlačítkem přidávat elektrický proud a „trestat“ tak pokusné osoby vždy, když nezvládly zadaný úkol (pokusné osoby bylo možno vidět jen na monitorech). Naprostá většina aktérů před monitory klidně přidávala (přes pomyslné ukazovátko) proud a „mučila“ pokusné osoby, které se na monitoru svíjely bolestí a dokonce i umíraly (samozřejmě bolest a smrt byla jen předstíraná). Jen velmi málo studentů pokus přerušilo a prokázalo dost morálky, selského rozumu a osobní odvahy k „neuposlechnutí“ příkazu. O čem to uvažuji? Měli bychom si uvědomit, že jednáme a chováme se podle nevědomého naprogramování svého mozku, k němuž došlo dosavadním stylem života, porodem, výchovou, vzděláním, dosavadními zkušenostmi atd. Naše instituce, zákony a mocenské mechanismy by měly odpovídat evolučně daným možnostem našich mozkových programů. Politici, generálové, zákonodárci i soudci by měli být prověřováni pomocí psychotestů a ze zákona by pak měli nést přímou a okamžitou odpovědnost za svá rozhodnutí, protože mají v rukou ona pomyslná „ukazovátka“.
Je konečně třeba se naučit se sebou a následně i s „ukazovátkem“ zacházet a změnit evolučně zastaralé programy . Budeme na to potřebovat hezkých pár generací, začít ovšem můžeme sami u sebe. Třeba některou z forem duchovnosti.
Kdo s čím zachází …
Ukázalo se, že stačí pouhé tři měsíce určité soustředěné činnosti, mozek se přizpůsobí a neuronům narostou nové dendrity. Člověk pak uvěří, že je tím, čím se postupně a nenápadně stal a nikdo mu to nevymluví.
Co asi způsobí atmosféra vzájemného osočování, pragmatických stranických dohod a komplotů za čtyři, osm nebo dokonce dvanáct let poslanecké praxe? Co se stane s myšlením člověka, který roky opovrhuje všemi lidmi s odlišným názorem? Dnes už víme, že žena jednající v zájmu kariéry „mužsky“, bude za nějakou dobu mít v krvi daleko vyšší hladiny testosteronu (mužského hormonu), začne se mužsky také chovat a tento trend se projeví i na jejím vzhledu. Emočně vyrovnaní a psychologicky prověření studenti, kteří jdou pracovat do věznice jako dozorci, budou za pár měsíců na vězně řvát právě tak jako jejich předchůdci. Také lékař v nemocnici uprostřed lidského utrpení za nějakou dobu otupí a dokonce zemře dříve, než by musel – pokud si nedá pozor a nebude tomuto nebezpečí vědomě předcházet. Ekologický aktivista usilující vstupem do politické strany o změnu světa k lepšímu bude za několik měsíců politikařit stejně jako ti, které chtěl změnit…
Jinými slovy, kdo s čím zachází (kdo jak myslí, mluví, v jakém prostředí se pohybuje), tím také schází. Proto je důležité umývat si nejen ruce, ale i mysl, například meditací, modlitbou či jinou metodou. Nenosme si práci domů a pamatujme si, že jazyk a prastaré programy mysli jsou dnes často pastí.
Vidíme, co chceme …
Většinou jsme přesvědčeni, že zdravý zrak nám umožňuje „vidět“ všechno. Ve skutečnosti ovšem vidíme to, co vidět chceme. D. Simmons z Harvardské univerzity doložil problém s naším vnímáním reality jednoduchým pokusem. Během minutového záznamu basketbalového zápasu měli diváci za úkol počítat přihrávky bílého týmu (druhý tým hrál v černých dresech). Po 35 vteřinách se na hřišti objevila gorila, běhala mezi hráči a bušila se do prsou. Zdálo by se, že tak nápadný prvek, jakým je gorila mezi. basketbalisty, neunikne pozornosti nikoho. Po vyhodnocení pokusu se ale ukázalo, že asi polovina diváků si gorily vůbec nevšimla. Skeptici pochybovali a zorganizovali promítání tohoto videa postupně pro 10 000 jiných studentů, ale výsledky byly stejné. Oči zachytí vše, ale mozek obvykle zpracovává jen ty údaje, které jsou z hlediska zadaného příkazu či subjektivní motivace podstatné.
Duchovnost a věk
Mozek a jeho schopnosti lze trénovat. Kvalitu paměti můžeme ovlivnit i stravou nebo dobou odpočinku před zkouškou. Paměti pomáhá speciální uklidňující hudba, pravidelná procházka přírodou, aktivní zpívání, především ale dobrá nálada vycházející z pozitivního pohledu na život a svět kolem.
S duchovními metodami se také pracovalo na počátku nedávného výzkumu na téma vědomého ovládání nervových buněk. Dobrovolníci průběžně sledovali aktivitu vlastního mozku (třeba jen ze záznamu elektroencefalografu) a velmi rychle se naučili měnit intenzitu svých mozkových vln – a tedy i kvalitu práce svého mozku – i když neuměli popsat, jak toho dosahují. V rámci jiného výzkumu sledovali na obrazovce počítače aktivity svého mozkového centra bolesti a naučili se je vědomě zklidnit.
Duchovnost navíc prodlužuje věk. Průměrný věk ve středověku byl 35 let, mniši, kteří se několik hodin denně modlili a zpívali, se však běžně dožívali sedmdesáti let. Nedávný výzkum Davida Snowdowna z University of Kentucky v americkém Lexingtonu pak naznačil, že lze ovlivnit i kvalitu stárnutí. Při sledování sedmi stovek jeptišek ve věku od 75 do 107 let se zjistilo, že právě ustavičný trénink mozku spolu se zdravou stravou, stálou činorodou prací a pozitivním přístupem k životu způsobují vynikající „duševní“ zdraví těchto žen. Zjednodušeně řečeno, jejich mozky byly „tvrdě trénované“ a nikdy „nezlenivěly“. Jeptišky jakoby ignorovaly svůj věk i jinak obvyklý zdravotní stav věku odpovídající.
Vlastimil Marek
Zdroj: http://www.mojemedunka.cz
