BÁSEŇ STARÉ ŽENY

Možná by stálo za to, aby tento text byl součástí výuky nejen na lékařských a zdravotních školách, ale stal se součástí života a přístupu ke starým, nemocným a bezmocným lidem.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice nalezl tuto báseň mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

 Fotografie Chorvatsko, stařenka z ostrova Hvar

 

 

 
MLADÁ DÍVKA je pořád ve MNĚ… 

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená. 

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí. 
 
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
potřebuje však krmit a také přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
 
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná, až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami sládl život jako med.
 
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala slib svůj za bílou kyticí. 
 
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. 
 
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází. 
Padesátka přišla, ale s ní další malí
co u mě na klíně si jak ti první hráli. 
 
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, 
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky 
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když život byl krásný,
na stará kolena jen dělá z nás blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím kámen. 
 
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, 
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. 
 
Málo bylo těch let a netáhla se líně, 
já smířila se s tím, že všechno jednou mine 
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, 
seschlou stařenu už neuvidíte,

Teď už – MĚ vidíte…

 

Zdroj: E-mail + dohledáno na http://www.terapiepankova.cz 

 

 

Přátelé, toto prosím stojí za přečtení i zamyšlení. Všichni jednou zestárneme a možná budeme potřebovat pomoc bližních nebo zdravotního personálu.

Sdílet tuto pravdu

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on skype
Share on whatsapp
Share on print

Reklama

Sledujte na Facebooku

Vaše komentáře

Reklama