Sponzorované odkazy

Od malička se něčemu učíme. Nejdřív se učíme vyslovit máma, pak táta, pak bába atd.

 

Potom se učíme říct si, když se nám chce na záchod, a používat nočník, dále jíst sami příborem, chodit, běhat, jezdit na kole, zavázat si tkaničky, kreslit, postavit sněhuláka, vylézt na strom, udělat kotrmelec, číst, psát, počítat, násobit a dál se naučit velké množství informací nazpaměť. Časem si každý ještě ke svým znalostem a dovednostem vybere něco specifického, co baví hlavně jeho, a tak se jeden naučí zpívat, druhý vyšívat, třetí se prát, čtvrtý mluvit německy, pátý skákat do dálky, šestý tancovat a sedmý třeba hrát šachy. Nepřetržitě se něčemu učíme a získáváme nové a další schopnosti a umy. Žijeme v civilizované, kultivované a spořádané společnosti, kde lidé chodí čistí a upravení, chovají se k sobě slušně a udržují jisté mravy. Navenek jsme definováni svým vzhledem, chováním a vystupováním. Avšak náš individuální svět, ten svět, který vidíme svýma očima, cítíme svojí kůží a procházíme ve svých botách je definován pouze tím, jak se cítíme, jaké máme pocity, jaké máme emoce. Emoce? Řekl někdo slovo emoce? Proboha jaké emoce?! Tvoje emoce nikoho nezajímají! Usmívej se a chovej se slušně. Emoce si nech na doma!

 

Když jsme byli velmi, velmi maličcí,

bylo většině z nás dovoleno projevovat své emoce volně. Mohli jsme se smát, pištět, křičet, vztekat se i plakat, aniž by se nás v tom někdo snažil zastavit. Ovšem pouze do jisté chvíle, do určitého věku. Potom tolerance našeho okolí jakoby opadla a my jsme byli nuceni hodně rychle pochopit, že teď už jsme velcí a velcí chlapci a velké dívky už nepláčou, nevztekají se, nekřičí... S tím se vlastně nedá ani nesouhlasit. Všichni chceme žít v prostředí, kde jsou lidé ukáznění a kde vládne všeobecný pořádek a harmonie. Jenže problém je v tom, že ve chvíli, kdy se nás dospělý svět snažil naučit neprojevovat své emoce tak, jak jsme byli doposud zvyklí, nám už nikdo neřekl, co tedy s těmi emocemi máme dělat. Všichni se tvářili tak, že je prostě neprojevíme a tím to celé skončí. Některé děti byly poddajné a poslušné a rychle své pocity přestaly dávat najevo. Jiné děti nebyly tak tvárné a projevovaly je vesele dál, někdy snad i na truc o to silněji. Tyto "problémové" děti se potom ale rychle ocitly vně hlavního proudu - častokrát v rohu na hanbě, za trest po škole, s poznámkou v žákovské, s třídní důtkou, dvojkou z chování atd. atd. Ale ať už byly děti "hodné" nebo "zlobivé", jedno měly společné - nikdo jim nikdy nevysvětlil - ani doma, ani ve škole, co tedy s těmi silnými emocemi, které lomcovaly jejich malými těly, mají vlastně udělat. Časem i ty "zlobivé" děti pochopily, že své emoce musí krotit, a tak je i ony nakonec nějakým způsobem začaly polykat a skrývat. Samozřejmě - vždy byly i takové děti, které jakoby vedeny vnitřní moudrostí dokázaly intuitivně najít způsob, jak své emoce zpracovat, rozpustit či vyjádřit, aniž by jejich chování vybočovalo z povolených mantinelů. Ale takových bylo vždy méně než více. Většina dětí se to nikdy nenaučila, takže když uzrál čas a ony vyrostly, dospěly a přivedly na svět svoje děti, nedokázaly to naučit ani je. A tak svým dětem jednoho dne pouze vysvětlily, že už jsou příliš velké na to, aby plakaly, vztekaly se, křičely...

 

Tímto způsobem jsme vyrostli a dospěli i my.

Naučili jsme se své emoce tak nějak tolerovat, někdy nám způsobovaly radost, jindy trápení, ale nakonec jsme si zvykli proplouvat v jejich vlnách a neutopit se. Jenže často se stává, že do našeho života vstoupí nečekané události, mnohokrát velmi turbulentní, které vytvoří ohromné vlny emocí. Tyto vlny jsou tak velké a my jsme tak nemotorní a neohrabaní, že do nich spadneme a začneme se topit. A v tu chvíli vlastně zjistíme, že v našem okolí není nikdo, kdo by nám pomohl, kdo by nám poradil, kdo by nás naučil v nich plavat. Rady typu "nebuď smutný, netrap se tím, nemysli na to, to přejde, zapomeň na to" a jiné jim podobné vůbec nezabírají. Společnost kolem nás je neúprosná a očekává, že dál budeme fungovat jako doteď. O to se také snažíme a vší silou se pokoušíme své emoce nějak překonat, umlčet, zašlapat, spolknout, zapít, zapomenout... A i to se mnohokrát zdánlivě povede. Musí. Nic jiného nám nezbývá. Jenže doba je opravdu náročná. Stresu je čím dál tím víc a je stále silnější a intenzivnější, turbulence jsou stále častější a množství potlačených a nezpracovaných emocí, které nemáme čas, prostor a HLAVNĚ SCHOPNOST řešit a vyřešit, je stále víc, stále, stále, stále víc. Až to jednou prostě někde praskne!

Všechny ty nahromaděné, nezpracované a potlačené emoce se jednoho dne zvednou jako temná tsunami a smetou nás jak hrad z písku. Každý dopadne někam jinam, ovšem dnes více než kdy jindy vyplaví tato tsunami mnoho lidí až před dveře s nápisem PSYCHIATRIE. Tam si je pan doktor či paní doktorka při první návštěvě pečlivě vyslechnou a na cestu zpět do toho náročného světa tam venku je vybaví jedním malým papírkem. Tento papírek pak v lékárně vymění za řešení svého problémového stavu. Ty jejich šílené, zmatené, přebujelé a přerostlé emoce, které jsou v tuto chvíli už mnohem hlučnější a silnější než oni, je totiž potřeba zklidnit a umlčet! No a tak z té lékárny odchází se svým novým kamarádem, nebo spíš kamarády  - s ANTIDEPRESIVY. Že neměli depresi? To vůbec nevadí. Antidepresiv je dnes už mnoho druhů a poradí si téměř s čímkoliv!

 

Počet lidí, kteří se "léčí" antidepresivy, je dnes závratný.

A snad ještě více alarmující je rychlost, s jakou roste. Máme tendenci si myslet a říkat, že je to dobou, stresem, shonem, vysokými nároky atd. Já si ale myslím, že mnohem víc je to tím, že jsme se jako lidstvo dostali do fáze, kdy už se konečně musíme naučit poznávat, respektovat a hlavně zdravě zpracovávat svoje emoce. A to, drazí přátelé, skoro nikdo pořádně neumí! A to platí nejen pro tu racionální, pragmatickou a materialistickou populaci, ale i pro tu rádoby duchovní a alternativní. Zatímco praktický a racionální člověk má tendenci emoce zlehčovat a banalizovat, citlivé a umělecké duše mají sklon se jim slepě poddávat a pozvedávat je nade vše ostatní a duchovní lidé zase tíhnou k tomu, že se striktně vyhýbají těm "negativním" emocím a vyhání je například přehnanou a nepřirozenou pozitivitou nebo je zatracují jako známky nízkého duchovního stupně. Krásné a hluboce pravdivé jsou biblické věty, které nám radí, abychom protivníkovi, který nás udeřil na jednu tvář, nastavili i tu druhou, abychom odpouštěli těm, kteří se proti nám prohřešili, a abychom házeli chléb po těch, jenž na nás vrhali kameny, ale abychom tato doporučení mohli UPŘÍMNĚ praktikovat a žít, musíme být dostatečně vyzrálí. A pokud tak vyzrálí a pokročilí ještě nejsme, musíme se zachovat tak, abychom zůstali upřímní sami k sobě a respektovali svoje emoce takové, jaké jsou, i když se nám zrovna nelíbí a příliš nám nelichotí. Neznamená to, že začneme házet kameny po těch, kteří nám ublížili, nýbrž že uznáme svůj hněv, vztek, lítost, smutek a zranění, nebudeme se za ně stydět a vlastním rozumem, citem a vůlí své emoce tak usměrníme, že je nepopřeme, nepotlačíme, ani nevychrlíme, nýbrž rozpustíme či konstruktivně odvedeme do míst, kde neublíží ani nám, ani druhým, a kde možná mohou být dokonce prospěšné.

 

A jak na to?

Tak nejdříve je zapotřebí správně pochopit jednotlivé emoce. Odkud pramení, kdy přicházejí, proč přicházejí a jakou energii a poselství v sobě obsahují. Když skutečně do hloubky porozumíme jednotlivým emocím a jejich funkci, máme již půlku cesty za sebou. A v té druhé půlce se musíme naučit, jak kterou emoci uchopit, jak ji přečíst a k čemu ji využít. A tohle všechno naprosto krásně, srozumitelně a velmi lidsky popisuje Karla McLaren ve své knize Řeč emocí. Když jsem na sobě před čtyřmi lety zakusil sílu svých potlačených emocí v podobě panických atak, pochopil jsem, že ovládat své myšlenky je krásná věc, ale snažit se silou vůle potlačit již rozbujelé emoce je sebevražda. Stejně jako většina lidí jsem své emoce nedokázal dobře analyzovat, natož pak zpracovávat, protože jsem je vlastně ani pořádně neuznával, měl jsem pocit, že je rozumem vždy zkrotím a umlčím. Což se mi vlastně i povedlo, ovšem jen do chvíle, kdy mé potlačené emoce neměly jinou možnost, než se vyplavit v mém těle formou příšerných atak, při kterých jsem měl puls, jako bych právě utíkal před krvelačným lvem, zatímco jsem klidně seděl u kuchyňského stolu a čekal, kdy to se mnou šlehne. Šťastným vedením osudu se mi tenkrát dostala do ruky tato kniha a jednou provždy změnila mé chápání a zpracovávání emocí, a tím mě neuvěřitelně obohatila, vyzbrojila a posunula kupředu. Mnohokrát jsem si tolik přál, abych ji mohl doporučovat všem lidem, kteří se ocitli ve stejné nebo podobné situaci jako já, ale nemohl jsem, protože kniha existovala pouze v angličtině. Až jsem díky dalšímu šťastnému vedení osudu stanul na prahu nakladatelství Noxi, které vyslyšelo moje prosby, koupilo práva na knihu, přeložilo ji a vydalo. A tak konečně, jako pokorný posel vám dnes mohu říct: Chcete-li pochopit své emoce a naučit se je zpracovávat, a tím vlastně i ovládat, chcete-li překonat své deprese, mánie, ataky a obsese, zkuste si přečíst tuhle knížku a možná vám pomůže stejně jako mně. Kéž tomu tak je!

Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu zde

Autor: Jan Menděl

Zdroj: http://www.janmendel.com

 

 


Sponzorované odkazy


načítá se...