Sponzorované odkazy

Milá Zuzko,

jsem ráda, že jsi už zase v "plné polní" s námi a obdivuji, jak hbitě reaguješ i na FB. Vlastní duchovní cesta je dlouhá a kamenitá,

vydala jsem se na ni teprve nedávno a mám potřebu se pořád ujišťovat, že činím dobře, i když někde uvnitř to cítím jasně.

Po nějakých zkušenostech, kursech i čtení knih a diskusí, si moje nejbližší okolí, zejména pak moje máma, se kterou bydlíme v jednom domě, všimla, že se nějak měním. Nebojím se říci svůj názor, občas si prosadit i nějakou svou potřebu a hlavně slepě neposlouchám a nepřejímám její názory, jak na to byla více než 40 let zvyklá. Avšak ona za to nemůže, také musela poslouchat a vyrostla v tom, že hlavní slovo ve všem v rodině má její nejstarší člen. Ale ta doba už je dávno pryč a tak mi včera vyčetla, že od té doby, co jsem se dala na to "duchaření" se mnou nejí normální řeč, že se mi líbí jiné věci než jí :-) ! že se z toho jednou zblázním, že bych si měla najít pořádného chlapa, že vidí, že nejsem šťastná. Ale to vůbec není pravda, já jsem šťastná, ale ne z nového kostýmu nebo z drahé dovolené, ale z toho, že cítím, že žiji, že jsem součástí přírody, že jsem zdravá a jsem z toho tak šťastná, že se mi chce někdy až brečet. Ale to se nedá vysvětlit, to se musí prožít. Po té včerejší nemilé diskusi s maminkou jsem špatně spala, zdálo se mi, že mne s tátou, který již zemřel, drží v mé kuchyni s tím, že jsem duševně nemocná a pořád mne hlídají, nesmím nikam na krok a dokonce za mnou poslali zaříkávače.

Necítím se z toho dnes dobře, a hlavně nevím, kde začít rozmotávat klubko našich vztahů, ketré nebyly nikdy nijak moc idylické. Avšak čím je mamka starší, tím více bych si přála, abychom se užily, respektovaly se a měly rády takové, jaké jsme. Vztahy matek a dcer jsou asi věčné téma, posílám tedy svou zkušenost a posílám ještě naše data narození.

Děkuji za případnou odpověď, dopis se samozřejmě může zveřejnit, ale jen s křestním jménem, jestli mohu požádat. Díky moc i za to, že mohu toto s někým sdílet. Krásné (nejen) májové dny přeji Renata

10.5.2011

Milá Zuzko,

se zájmem jsem si přečetla tabulku nemocí s odkazem na stav duše. Něco podobného doma mám, ale ne tak podrobné. Ke svému příběhu bych ještě chtěla dodat, že jsem jedináček a když jsem byla malá, asi jeden rok, začala mne vychovávat moje prateta, protože jí zemřel manžel (byl zároveň jejím bratrancem a spolu děti neměli) a mojí mámě její tety bylo líto, tak jí dala mě k výchově, aby jí nebylo smutno. Měli mne všichni asi rádi, ale nutili mně do věcí, které jsem nechtěla (jídlo - musela jsem například pít teplé pivo k zvýšení chuti k jídlu!,oblékání, nemožnost mít vlastní názory), prateta byla ortodoxní katolička (dle mne spíše pánbíčkářka) a skoro všechno se podřizovalo Bohu. Přitom byly doma dost mrzutosti, hádky, neupřímnosti. (prateta bydlela s námi v tom domě, co já nyní bydlím s mámou). Ale proč o tom píši, v souvislosti s tabulkou, osobně nemám na dětství nijak zvláště milé vzpomínky, cítím určité křivdy, i když byly učiněny asi v dobré víře. Jsem celkem zdravá, (odbourala jsem křečové žíly i myomy) ale mám stále cystu na játrech, která se musí pravidelně kontrolovat a chtěla bych se jí zbavit. Myslím, že je to přesně ono - staré křivdy a pocit, že nejsem (například oproti mámě) dost dobrá. Přitom jsem toho v životě dost dokázala, mám dva krásné zdravé syny, práce mně baví a začínám hledat svou cestu...Ráda bych se vyrovnala i se svým dětstvím, ale hodně věcí je pro mne zahaleno tajemstvím, o vztazích se tehdy moc nemluvilo, protože v té době se to u nás nenosilo...a táta, než před 4 lety zemřel, 15 let trpěl silnými depresemi....a já nyní pracuji v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kam jsem ho chodívala navštěvovat. A pracovala zde i moje babička, sestra té mojí pratety, co mne do mých 16 let vychovávala...jak je to všechno zařízeno... když se snažím o tom všem s mámou mluvit, tak se jí nahrnou slzy do očí, že jsou to jen moje výmysly, že se všichni měli rádi a všechno bylo OK. Tak já nevím....ale vybrala jsem si tuto rodinu, proto jsem tam, kde jsem....

díky, že jsi měla trpělivost to dočíst až sem....Renata

11.5.2011

Ahojíček Renčo,

u Tebe nemusím ani kreslit, ono není ani pořádně co kreslit :o). Je to jasné jak facka….ty se opravdu potřebuješ jen ujistit…..holka moje zlatá …věř si…cítíš to dobře a já tě jdu ujisti, že máš pravdu a jak jsem to cítila a cítím já, teď když ti píšu tato písmenka.

Reny, nastala doba, kdy ses našla…našla sis svou cestu po které chceš jít….líbí se ti tvoje „víra“ kterou sis našla…nacházíš na ní své pravdy, které se liší od pravdiček tvoji mamky. Jen je tady jedno velké ALE….pod kterým se skrývají tak trochu (trochu dost :o) ) tvoje výčitky vůči mamce. Do nedávna jsi byla zvyklá skákat jak ona píská a jaké tempo určuje…. Na to byla zvyklá i ona. Chtěla bys být s mamkou za dobře, ale teď to nejde…vymanila ses z jejich pout…chceš být svá….všimla sis, že máš křídla …ty sis jich všimla už dřív, ale teprve teď sis uvědomila, že křídla můžeš roztáhnout a rozletět se.

Cítím tady u tebe i mamky silné pouto už z minulého života…. V současnti se jí  narodila jako dcera…. Abyste od sebe nemohli jen tak utéct, abyste si tady dořešili, co jste v minulém životě nestihli. Ona už tenkrát v tom minulém životě byla jako generál a tím je i dnes…. Bylo to v době, kdy řádila vojna (ne válka, ale vojna, kdy vojáci měli šavle) a ona byla tvým velitelem a ty jsi jí musela být podřízená….tenkrát udělala špatné rozhodnutí a ty jsi nevydržela, řekla jí (jemu) že rozkaz který jsi dostala nesplníš….a byla jsi potrestána. Ona (on) si to  na sklonku svého života uvědomila, že jsi měla pravdu ty, a tak až jste společně, tam nahoře plánovali svůj budoucí život, tak jste se domluvili, že budete v poutu ve kterém jste nyní….manžel se dá lehce opustit, přítel také…ale matka a dcera….to nejde…proto je toto spojení, proto jsi ji začala jako dcera zajímat víc až jsi začala být skoro dospělá…. Velet dítěti bylo pod její úroveň.

Vašim úkolem je najít k sobě cestu na které budete na stejné lajně… nebude tě brát jako dítě, které má poslouchat, bude tě tolerovat a milovat takovou jaká jsi…a ty budeš milovat ji…ale nebudeš žít svůj život podle jejich přání…. Budeš žít svůj život. Nevím jestli se do toho moc nezašmodrchávám, ale snad mi rozumíš jak to myslím….navíc je mi jasné, že ti v hlavě letí myšlenka….“to je mi jasné…to vím, ale jak to mám udělat?“ Mluvit pravdu i myslet pravdu…tady bude asi základ pro vás pro obě….ikdyž máte pravdy odlišné. Nevnucuj mamce svoje pravdy o své víře….ona už má fakt věk, kdy „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Mám na mysli otevřenost mezi vámi…. I ona by se měla otevřít….jak to udělat? Jedině, když jí půjdeš příkladem začne víc chápat…. A když pocítí, že k ní jdeš s otevřeným srdíčkem…otevře i ona to své tobě. Je tam vůči tobě spousta lásky, ale bohužel i diktatury…víš…ona vlastně ta tvoje mamka, chce abys prožila její život….její představy, to co se jí nepodařilo aby se podařilo tobě…. ona spíš myslí za tebe, jak by to chtěla ona …jako by byla tebou. Zapomíná, že ikdyž je součástí tvého života….že máš právo žít podle svých představ a přání….

Reny, nepleteš se a nemusíš se u mě ujišťovat….myslím si, že jsem ti napsala jen to co víš….takže jsem tě ujistila. A ten minulý život, který mi u vás naskočil….tedy jen část….tak doufám, že ti pomůže chování maminky víc pochopit. Nemyslím si, že ona by toto pochopila, pokud ji to budeš chtít říct…to si zvaž sama…..

Renčo, měj se a směj se …a žij svůj život…přeju ti, aby se vztah s mamkou zlepšil, aby pochopila….že to jak vnímáš a cítíš a jak jsi přehodnotila svůj žebříček hodnot, je teď pro tebe důležitý krok k tomu, aby tě život naplňoval a bavil.

Držím ti palůšky a přeju spoustu pohodových dnů…

S láskou ……tvá Zrzka

11.5.2011

Milá Zuzi!

Děkuji za odpověď, četla jsem to několikrát, děkuji za ujištění, nesejdu z cesty, budu slušně ale důrazně, pokud možno (nejen) ve vztahu k mamce i láskyplně pokračovat a stavět se na vlastní nohy. Trefila jsi samozřejmě hřebíček na hlavičku s těmi výčitkami, ty mám, ale mnohem těžší je se přetvařovat. Úplně to cítím, jak nastává nová doba, těžko slučitelná s tou minulou.....už není cesty zpět. Ale červík pochybností bude, dokud se to úplně neukotví.

Musím upřímně říci, že tvůj mailík mi umožnil pochopit hodně věcí, v noci se mi o tom i zdálo, něco v tom smyslu, že proběhl jakýsi rituál odpuštění, moc jsem tomu nerozuměla, ale myslím, že je to tak v pořádku. Koukám se na mamku tak trochu jinýma očima :-). S větším pochopením.

Já se tedy v mnoha příbězích uveřejněných na Tvých pravdách nacházím a je to krásné, sdílet ty pocity, i když to třeba nedávám najevo. Naposledy mne oslovila ta dívka, co touží po ženatém muži, také se mi to stalo a také jsem tak trpěla a přála si, aby mi někdo řekl, že se vrátí...ale už to přebolelo, čas je nejlepší lék (anebo také urychlovač :-). Napsala jsem ten dodatek, protože mne to tak napadlo v souvislosti s tou tabulkou nemocí, co jsi dala na internet, byla jsem jako dítě dost nemocná, bronchitidy, angíny, ani se nevědělo proč. Ale nyní je to jasnější a z vlastní zkušenosti mohu říci, že když člověk se sebou pracuje, mnohé nemoci odezní. Jen to je hodně těžké, ale co to zrovna tobě budu povídat...:-). A také si myslím, že je potřeba tak trochu zpřetrhat tu mou rodovou závislost, nebo jak to nazvat a to i kvůli mým synům....Moc díky, bylo to štěstí, že jsem tě "náhodou" potkala, byť zatím jen virtuálně.

Moc jsi mi pomohla, díky,  budu-li ti to nebo někomu jinému moci oplatit, budu šťastná, papa, Renata

12.5.2011

Milá Zuzko,

musím uznat, že do Facebooku i aktualizace tvých stránek ses pustila s obrovskou vervou, ani to nestačím všechno sledovat, ale vím, že článečky, které potřebuji, si ke mně cestu najdou. Popravdě jsem si myslela, že bude více příspěvků do rubriky Kdy jsem začal s vírou, nebo jak přesně se to jmenuje, je to skvělé téma a asi každý z nás měl nějakou bolístku, se kterou nevěděl kudy kam a tak se zahleděl trochu na to, jak žije a proč se ty či ony věci dějí. Je krásné sledovat souvislosti....

Připadá mi vhodné, ti napsat pár řádek o tom, jak se vyvíjejí věci s mamkou, když už jsme se tomu spolu tak věnovaly. Optarně a jemně, postupně jsem mamce ten příběh z minulého života převyprávěla, skoro jako pohádku, ale bylo to, jako když se píchne do vosího hnízda, pochopila to tak, že si na ni stěžuji u cizích lidí a že nevynechám jedinou příležitost, abych ji mohla kritizovat. No, co na to říci, od té doby už jsme se k tomu nevrátily, já nemám odvahu a máma je přesvědčená o tom, že je to "blbost". Nicméně, něco se pohnulo. Mám napůl s maminkou dům z 30. let, kde jsou 4 byty, které pronajímáme. Máma vede ten dům více jak 20 let, v době, kdy se privatizovalo jsem měla malé děti a připadalo mi vhodné, že se o dům bude starat a podepsala jsem jí k tomu plnou moc. Jenomže jak šel čas, a já se dost honila v práci, začala jsem pomýšlet na to, že by z toho domu mohla být snad i nějaká koruna k dobru. jenomže máma mi sdělila, že z nájmů žádné peníze nejsou, protože se do něj musí hodně investovat, má vysokou režii a maximálně nám přidala na dovolenou.

Takže prostě do účetnictví mě máma nechtěla nechat ani nahlédnout, jen jsem každý rok platila daně. A chvíli po tom, co jsme my dvě spolu řešily ty majlíky, byla jsem u mamky doma, ona něco dělala v kuchyni, zvonil jí telefon, pevná linka a řekla mi, ať to zvednu. A ona to byla naše daňová účetní. Skoro mi vynadala, že mámě s tím domem nepomáhám, že máme v účetnictví moře chyb a a máma si nedá říci, aby hospodařila efektivněji, najímá meloucháře, kteří jí nedají potvrzení, čili chybí doklady na náklady, dále pak že máme hluboce podhodnocené služby, které de-facto platíme za celý dům samy. A že prý jí máma řekla, že se o to nechci starat, že nemám čas....ale to není vůbec pravda, jen mne k tomu máma nepustila!

Takže jsem se skoro násilím do toho pustila, hodně to bolí, zejména proto, že mi máma vyčítá, že to byla její práce a že jí to beru...a pak jsem si "náhodou" přečetla ten článek na tvých pravdách o penězích....vím, že musíme hospodařit efektivně a podle pravidel, že si za to zasloužíme odměnu a mám pevnou víru, že ta zkostnatělá stará energie, která ve zdech mého

rodného domu vězí, se rozproudí a přiteče sem láska, radost, víra a prosperita :-). Jsem si jista, že jsme spolu nastartovaly změny k lepšímu, děkuji, mám se a směju se!!!

Krásné dny přeji :-). Renata

5.6.2011

Ahojíček Renčo..

Já vím, nemáš to s mamkou zrovna jednoduché….ale už jsi fakt velká holka…Jsem moc ráda, že jsi napsala jak se to u vás vyvíjí….

Nebudu se znovu opakovat, proč to tak u vás je…to jsem ti už psala v předešlém e-mailu. Je mi jasné, že  mamka tu mou pravdu, kterou jsi přebrala a pak jí přetlumočila nevzala…její rozum to nepobral, ale věř, že její podvědomí to zaznamenalo…ona je trošku paličák a ikdyby ji ta pravda oslovila…tak její hrdost jí nedovolí to přiznat….nech ji v klidu…ono to časem dojde…sice nepřizná, že máš pravdu, ať už v tom nebo onom….ale začne se měnit…začne se měnit postupně a pomaloučku….tak jak se budeš měnit ty…. Změň sebe a začnou se měnit ostatní…..jinak to nejde….nemůžeme chtít měnit druhé…to by bylo znásilňování a zasahování do jejich svobody….ale když změníme sebe…začnou se oni měnit kolem nás….

Reny…držím ti palůšky a těším se na další písmenka od tebe….měj se a směj se …a nedej se…a fakt…hlavně se směj…smích otevírá srdíčko…tak ho dej na dlaň….a ukaž celému světu.

PS: ty aktualizace na facebooku….to bylo spontánní…a jak tam tak čtu, tak se pokaždé trefím do lidí, kteří si zrovna potřebovali něco takového přečíst, takže v tom budu pokračovat dál :o).

S láskou tvá Zrzka

6.6.2011

Milá Zuzi!

Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost :-). Tvůj dopis dorazil zrovna ve chvíli, kdy jsem měla takovou náročnější chvilku a hned se všechno vyřešilo :-).

Je to úžasné, jak to všechno funguje, jen to vnímat, život je tak bohatý! MTR :-) a díky za to, že jsi :-).

Fakt je, že lidé na internet nadávají nebo se ho i bojí, ale je to úžasná možnost, jak sdílet osobní zkušenosti, vzdělávat se a posouvat dál. Často si vzpomínám i na Nikolu, a na další osůbky z experimentu a nejen z něj, díky moc, za to, co děláš. DĚKUJU!

Moc mě těší, že jsi mne povzbudila v tom, že jsem už velká holka, bude mi 46 let a konečně začínám cítit, že jsem dospělá, včera jsem si povídala s mamkou, nechala jsem slova jen tak plynout a přemýšlela jsem, co cítím, když jsem s ní a zjistila jsem, že je to strach, bojím se jí a jejích reakcí, ale je důležité, že už to umím pospat a budu s tím na sobě pracovat.

Snažím se řídit citem a intuicí, vnitřním hlasem, ale občas pochybuji, tak pracuji s kyvadlem nebo tarotem. Když jsem se rozhodla, že se zapojím do hospodaření s domem, vyložila jsem si na to tarotové karty s otázkami co mám udělat, co potřebuji a co z toho vyplyne. Vyšly mi láska, síla a bohatství. Úplně mne to dojalo! Pro jistotu jsem si ty karty vyfotila a vždy, když pochybuji, tak se na ně podívám.

Kartičky ti posílám a přeji si, aby mohly působit na všechny lidičky, kteří to myslí se sebou i s ostatními upřímně. Ano, asi by si člověk měl věřit i bez používání "berliček", ale chce to cvik, důvěru v sebe sama a to se nenarodí hned.

Jinak se zněním dopisu bezvýhradně souhlasím, budu ráda, když jej zveřejníš.

Přeji ti krásné dny a neloučím se, protože jsem stále duchem s námi se všemi,

papapa Renata

6.6.2011

 


Sponzorované odkazy


načítá se...