Sponzorované odkazy


O smrti z nás každý nejednou přemýšlel, protože se s ní setkáváme v průběhu celého života. Není divu, že díky tomu jak se vyvíjíme a měníme naše „pravdy“ a názory, že měníme díky pochopení úhly pohledů.

Chápu, že slovo SMRT a představa smrti v nás může vyvolat nejrůznější strachy… např. strach, kterým si prochází Lucka, který mi nedávno psala….já jsem to měla a mám jinak.

náhled obrázku

Když mi bylo asi devět let, tak mi umřela babička… a tehdy jsem pocítila ještě větší bolest než kterou jsem zažívala díky své představivosti, že by mi umřela maminka. Asi díky tomu, že mamka byla na babičku hodně podobná a viděla jsem její bolest, když jí umřela její mamka. Tenkrát jsem to mamce řekla a dodnes si pamatuji její zděšené a bolestivé oči. Já ji totiž řekla, že bych si přála umřít dřív než ona, že si nedovedu představit život bez ní…. Tehdy mi řekla. „Zuzko, není pro matku nic horšího, než když se musí dívat do hrobu svého dítěte,“  Ne…nechápala jsem to….až do doby než jsem se stala matkou.

O posmrtném životě a jak to chodí…o tom je psáno v knihách i na různých stránkách a tak to tady nebudu opakovat.

Jen jsem vám chtěla napsat jak to mám pochopené já…. Já věřím na posmrtný život i na to že se znova a znova rodíme a tím naše duše spěje dál a dál.

Smrt jako konec….je to jen konec abych mohlo začít něco nového…

Ten kdo umře, ten kdo nám odejde…tomu je podle mě moc fajn, nic ho nebolí, chápe všechno tak nějak jinak…je ve fázi osvícení a pochopení…to oč se mnozí za svého života snaží…po smrti k tomu dojde každý :o)…tak si myslím, že to chodí. On sedí na obláčku, hongá si tam nohoma a dívá se na nás, jak truchlíme, ale chápe, že musíme pochopit.

Ten kdo zůstane opuštěn tím kdo mu zemře…tak s tím je to horší. Vím, že existují lidé, kteří mají i toto zpracované a pochopené, ale já tak daleko nejsem.

Cítím prázdné místo, které tady zůstalo po někom….ten někdo mi chybí a ikdyž vím, že jemu je fajn… já cítím bolest z prázdnoty, se kterou zůstávám…. Jen čas je schopný zahojit a osušit moje slzy… V jednu dobu jsem si myslela, že i toto mám v sobě už zpracované…ale nemám…fakt nemám a přesvědčil mě o tom můj parťák – chlupáč, když odešel bez výstrahy, bez očekávání… bylo to rychlé a já jsem nebyla připravena. Mám ho v srdíčku, ve vzpomínkách…a jen čas mi pomohl si zvyknout, na tu skutečnost, že není. Další rok jsem takto rychle málem přišla o taťku… byl to pro něj zvednutý prst a vrátil se nám …podařilo se mu utéct hrobníkovi z lopaty a já jsem moc ráda…že ho ještě mám. Nebojím se smrti a ani abych pravdu řekla, nad ní nepřemýšlím…. Až se s ní setkám, tak mi čas pomůže bolest a prázdnotu překonat…až přijde můj poslední den, tak přijde….ale ještě mám čas…a tak to neřeším…mám důležitější věci na starost…svůj život…žít ho tak, aby mě bavil a naplňoval.

Je to už dlouho co jsem slyšela…tedy spíš četla v nějaké diskuzi o knize a jejím autorovi, který popisoval posmrtný život tak, že ti kdo to četli, tak se na svou smrt vyloženě těšili a zapomínali žít přítomný okamžik.

Tak jak slunce vychází, tak jak se rodíme sholým zadkem…tak i umíráme s holým zadkem…nic si sebou neodnesem…je to zákonitost, která platí pro každého stejně…jen někdo odejde dřív….ale odejdeme všichni.


Každý to s pochopením smrti máme nějak…já takto, Lucka z ní má strach a Grev…..

mějte se a smějte se….s láskou vaše Zrzka



Grev ….a její pochopení smrti.

Zhruba asi před 15 ti lety jsem se intenzivně zabývala smrtí, co to vlastně znamená, co je po ní a tak všelijak. Možná taky proto, že jsem se jako zdravotní sestra ze smrtí setkávala poměrně často. Moje pocity byly tehdy jen strach, obava, úzkost. Podle toho, jak jsem byla doma i ve škole vychovávaná jsem si udělala závěr, že smrtí vše končí a už nikdy svět neuvidíme, nikdy se nenarodíme a sežerou nás červi, v zemi bude zima, či v lepším případě se budem škvařit v peci..Došlo to tak daleko, že mi tahle myšlenka v podstatě nešla vůbec z hlavy, časem mě strašila i v noci a nemohla jsem pořádně spát..Už to vypadalo, že z toho není cesty ven..V té době zemřel tchán, dost rychle, z plného zdraví byl do půl roku pryč..Jednou v noci, asi 2 dny po jeho smrti jsem se v noci jakoby vzbudila a šla do předsíně, kde vstupními dveřmi "vplul" ( lepší slovo pro jeho vstup nenacházím) můj tchán. Nebyl si podobný, byla to jen taková bílá pára, nebo mlha či prostě duch, přesto jsem bezpečně věděla, že je to on. Mluvil ke mě myšlenkama a přesto jsem mu krásně rozuměla. Byla sem hodně překvapená, co ta dělá a tak jsem se ho zeptala - "co vy tady, vždyť jste..." A on říká, "ano jsem mrtvý a proto jdu za tebou..Jdu ti říct, že se smrti nemusíš vůbec bát, je to tam moc fajn" No a já ve své nevěřícnosti jsem si říkala, že to není přece možný a tak sem svoji rukou "projela" jeho tělem...On se jen usmál a říká "no vidíš, mě nic nebolí,je to fajn" Já jen chvíli nevěřícně koukala a pak říkám, jestli mám vzbudit Libora, nebo zavolat tchyni..Na to mi tchán říkal, že ne, že přišel jen za mnou mi říct, ať už tu smrt neřeším se strachem, a že za tchyní už byl ..Pak zase poklidně odplul dveřmi ven..Skoro by se mi chtělo věřit, že to byl jen sen, ale vím, že ne..Od té doby ze mě naprosto všechen strach ze smrti spadl a spala jsem jako miminko s klidným a adobrým pocitem ze smrti. Nejzajímavější na tom všem je, že jsem se nikomu ze svým strachem nesvěřila, přesto to tchán věděl a přišel mě uklidnit..

Od té doby se mi začalo otevírat něco, čemu jsem dřív ani za mák nevěřila a pak už se z toho vlaku nedalo a nedá vystoupit..říká se, že nás k duchovnu většinou nakopne nějaká nepříjemná věc, či úmrtí v rodině, u mě to platí stoprocentně.

Asi za deset let po tchánovi zemřela moje milovaná babička, byla už stará, ale všem okolo to nějak uniklo, že už je její čas a tak to s námi pěkně zacloumalo..Trávili jsme u babičky hodně času a taky každé prázdniny. Pamatuju si že jeden rok bylo moc sluníček sedmitečných - berušek. My jsme jich nosili plné hrsti a babička nám říkala, že je utrápíme..Potom jsem spoustu dlouhých let sluníčko sedmitečné neviděla..

Když jsme po babiččiné smrti jeli se sestřenicí pro věci do nemocnice a vyřídit potřebné k pohřbu, jela s námi na venkovním !zpětném okýnku beruška. Bylo nám divné, že nespadne a že se tam udrží..Tahle beruška s námi objela vše co bylo nutné a přijela s námi zase až domů k babičce..Od té doby berušky vidím téměř všude a to i na místech, kde bych je vůbec nečekala, dokonce i v zimě..Jednou jsem byla s naší fenečkou na vycházce a tak si říkám - "babi, jestli si to ty ta beruška, tak se mi ukaž ještě než dojdem na konec vycházky. Výlet trval ještě asi hodinu a to víte, že jsem se moooc snažila najít něke berušku, aby se mi potvrdila moje doměnka, že je babička pořád se mnou..Nikde žádná nebyla..Celá zklamaná jsem došla na nádraží a když přijel vlak a my nastoupily, tak v chodbičce u WC beruška byla...Takže od té doby mám jasno, babička je se mnou a provází mě. Asi před rokem jsem byla u kartářky a ona mi řekla -"babička je s vámi, ale to vy víte, dává vám to najevo" Tak to mě utvrdilo úplně, ona kartářka totiž o tom, že se mi zjevují berušky vůbec nevěděla..

Ještě jedna událost se stala s touto mojí milovanou babičkou - když ještě žila, jednou sem ji s velkou chutí objala a užila si objetí. V místnosti nás bylo víc, včetně sestřenice. Když babička umřela, sestřenice mi říkala, že mi tehdy moc záviděla, že jsem babičku tak objala a že ona už to nikdy nebude moci udělat. No a asi za týden mi volala, že se jednou v noci taky jjakoby vzbudila, sešla z patra dolů, do místnosti, kde babička přebývala, otevřela dveře a viděla babičku, taky jako mlhu, ale přesně věděla, že je to ona. Babička jen rozpažila ruce, objali se se sestřenicí a od té doby má sestřenice naprostý klid v duši, že si babičku ještě stihla obejmout. Je jasné, že se babička přišla se sestřenicí rozloučit, protože věděla, že ji to trápí..

Těchto zkušeností mám dost vlastních i zprostředkovných, dalo by se tedy o tom psát hodiny. Myslím, že tyto dva příběhy stačí k tomu, byť se jen zamyslet nad tím, že smrtí nic nekončí a jak říká Naďa Urbánková - smrt není tečka, ale dvojtečka... :-)

S láskou Grev


Sponzorované odkazy


načítá se...