Jednoho slunnéhodne pospíchal Alan domů, aby pověděl své ženě o dnešní skvělé příhodě z práce. Za dobře odvedenou práci obdržel bonusový šek na 30 000 korun.

Ve spěchu a plný nedočkavosti teď ale nemůže na rozlehlém parkovišti rozpoznat svůj vůz. Jak si snaží vzpomenout, kde přesně parkoval, všimne si zoufalé ženy u chodníku, nevěnuje ji však zvýšenou pozornost. Konečně objevuje svůj vůz, otevírá dveře, rychle strká klíčky do zapalování, když v tom najednou dunivé a přesto jemné bouchání. 

Pomalu a nechápavě otáčí hlavou a vidí pochmuřený obličej ženy, kterou před malou chvílí spatřil postávat u chodníku. Tentokrát ale vidí něco, čeho si předtím nevšiml. Žena svírá v náručí malé dítě, holčičku. Chvíli váhá, ale nakonec s úsměvem stahuje okénko. „S čím mohu pomoci madam?“ ptá se poněkud rozvážně. „Moje holčička pomalu umírá na leukémii a každý 
dolar je pro nás požehnáním.“ Alan šahá do kapsy pro zapomenuté drobné, ale jediné co nahmatá je bolusový šek. Chvíli si jej zamyšleně prohlíží a hlavou se mu honí myšlenky na ohromnou radost, jakou by z něj měla manželka a děti. Otřepal se, pohlédl na ženu s dítětem a podal ji šek se slovy: "Použijte to prosím pro svou dcerušku."

Zdroj. e-mail